Plechova hudba
Tenkrát jsme spali v jedné trubce.
Bylo tam velké ticho,
nezdálo se nám o žádném signálu,
leželi jsme, jak na důkaz,
s otevřenou pusou v té rokli -
tenkrát, než nás to vypudilo
Bylo to děcko, na hlavě přilbu z přečtených novin,
byl to nějaký pominutý husar,
co na povel vyšel z obrazu,
byla to už tenkrát smrt, která tak dechla svoje razítko?
Dneska už nevím, kdo nás to vzbudil,
dneska jsme zakuklení ve vázách
jako květiny
nebo také v cukřenkách,
ohrožuje nás kdekdo, kdo pije kávu
a táže se svého svědomí
Jednu, nebo dvě kostky, nebo snad tři?
Žádné komentáře:
Okomentovat